Turecká angora
( Esther Verhoef-Verhallen - Velká encyklopedie koček )
PŮVOD
Turecká angora je jedním z nejstarších plemen koček na světě, přestože oficiálně byla uznaná teprve nedávno. Traduje se, že první turecké angory byly z rodného Turecka do Evropy přivezeny italskými kupci již na počátku 17. století. Evropská šlechta tyto kočky, které měly často bílou srst a modré oči, s oblibou nosila na rukou. Pravidelně se také objevovaly na starých malbách, a to ve společnosti vysoce postavených dam dané doby. Vzhledem k tomu, že chov těchto zvířat byl módní především na francouzském dvoře, říkalo se jim také "francouzské kočky".
Na konci 19.století se začal formovat chov ušlechtilých koček. Turecké angory byly kříženy s kočkami ostatními. Z tohoto křížení vzešli předkové perských dlouhosrstých koček, kteří měli luxusnější zevnějšek než méně bohatě osrstěné a štíhleji stavěné turecké angory. Protože tito kříženci získali velkou oblibu, začaly být původní turecké angory ohroženy.
Ve 20. letech minulého století zažilo toto plemeno historicky nejhorší období. Nejen v Evropě, ale též v turecké domovině se původní angory staly vzácným jevem. Turci naštěstí včas pochopili, že tomuto jejich kulturnímu dědictví hrozí vyhynutí. Ustanovili chovný program, který měl plemeno zachránit před úpadkem. Pro dosažení tohoto cíle bylo v tureckých zoologických zahradách, mimo jiné v Ankaře, shromážděno co nejvíce exemlpářů těchto koček a byl zde zaveden přísný zákaz jejich vývozu.
Nedávná historie
Turci považovali za zvláštní pouze bílé turecké angory, a to zejména tehdy, když měly alespoň jedno oko modré. Jinak zbarvené exempláře, které se také pravidelně rodily, byly z chovu vyřazovány. V důsledku tohoto počínání byl velký počet koček v tureckých zoologických zahradách naprosto hluchý, což však Turci nepovažovali za problém, neboť hluchota naopak zvyšovala čistotu plemene, a tím i status turecké angory.
Pro milovníky koček, kteří si po zrušení zákazu exportu nějaké angory z Turecka přivezli, však hluchota problém představovala. Vzhledem k tomu, že sehnat jinak než bíle zbarvená zvířata bylo v Turecku téměř nemožné, byly zpočátku na Západě vystavovány skoro výlučně bílé kočky a také většina narozených koťat byla bílá. Proto také není divu, že různé americké a evropské organizace chovatelů koček uznávaly pouze čistě bílé turecké angory. Navzdory tomu se však dále pravidelně rodila zbarvená koťata. A právě těmito barevnými exempláři bylo možné bojovat s hluchotou tohoto plemene. Chovatelé vynaložili mnoho energie, než přesvědčili oficiální organizace, že uznání zbarvených angor je ze zdravotního hlediska více než žádoucí. Nakonec se to ale podařilo. Ve Spojených státech amerických byly bílé angory uznány v roce 1970 a o dva roky později následovalo uznání i pro kočky barevné. FIFe uznala bílé turecké angory až v roce 1988 a o pět let později získala uznání i barevná zvířata. Tuto volbu lze považovat za šťastnou, protože hluchota se u dnešních tureckých angor již téměř nevyskytuje. Seriózní chovatelé v Evropě spolu nikdy nepárují dvě bílá zvířata, neboť se tím zvyšuje možnost hluchoty, a kromě toho vždy nechávají své bílé chovné kočky podstoupit oficiální test sluchu BAER. Hluchá zvířata se v Evropě pro chov nepoužívají, ve Spojených státech amerických a Kanadě však ještě ano.
POVAHA
I když Turci nosili své bílé, různooké miláčky na rukou, skutečně dobrého a láskyplného zacházení se většině těchto koček nedostávalo. Především ( zbarvená ) zvířata, která si byla nucena sama shánět potravu, měla často jen malou podporu většiny obyvatelstva, a tak šanci dále se množit měly pouze ty nechytřejší a nejaktivnější kočky. Získaná vytrvalost a chytrost jsou znát i u dnešních tureckých angor
Jedná se o nanejvýš zvědavé, temperamentní kočky, které jsou všechno, jenom ne stydlivé. U návštěvy jsou vždy první a zpříma a důkladně si ji prohlížejí a hodnotí ji, stejně jako její tašky a jejich obsah. Ale nade všechno je jim pozornost a láska jejich majitele. O pozornost neprosí, většinou se jí dožadují a dokáží v tom být velmi neústupné. Majitelé tedy rozhodně musí být ochotni přijmout to, že se jejich kočka pravidelně nechá nosit na rameni, že se večer usadí na klíně nebo za krkem oblíbeného člena rodiny, že chce být součástí všech aktivit v domě a že jí lze jen těžko zabránit, aby neujídala pamlsky z talířků členů domácnosti. Z tohoto důvodu jsou turecké angory vhodné pro lidi, kteří chtějí mít se svou kočkou mnoho kontaktu a dovedou ocenit její svérázný charakter. Tyto kočky se naprosto nehodí k tomu, aby byly celý den doma sami: z frustrace by určitě vyvedly nějakou neplechu. Proto také, pokud netrávíte většinu času doma, uděláte lépe, pořídíte-li si dva exempláře. Boj o přežití, v němž měl šanci uspět jen ten nejsilnější, učinil z těchto zvířat poměrně dominantní kočky, které si od ostatních koček nenechají nic líbit. Proto také mnozí chovatelé tureckých angor chovají kočky doma ve skupinkách, aby tak zajistili harmonii.
Průměrná turecká angora má silně vyvinutý lovecký instinkt. Ráda si hraje a umí výborně lovit. Všechno malé, co běhá, bzučí nebo létá, je umě a s jistotou posláno na onen svět. Také různé hračky jsou s vděčností a hojně využívány a často také aportovány. Se psy vycházejí turecké angory většinou velmi dobře. Pokud vyrůstají společně, stávají se z nich nezřídka přátelé na celý život. I k dětem mají obvykle vynikající vztah. Díky své značné inteligenci a zaměření na člověka se tyto kočky dovedou mnohé naučit, například dokáží aportovat kuličky z papíru nebo chodit na vodítku.
Turecké angory se těší dobrému zdraví. U tohoto plemene nejsou známy žádné na plemeno vázané odchylky, přestože existují rodové linie, které vykazují příliš vysokou míru aktivity a dominance - toto plemeno je ještě blízko přírodě. Seriózní chovatel proto také nikdy nevybírá zvířata pouze s ohledem na vzhled, ale důraz klade také na povahu.
PÉČE
S péčí o srst nebudete mít příliš mnoho práce. Stejně jako ostatní plemena línají také turecké angory přibližně dvakrát ročně, ale jejich srst má takovou strukturu, že má jen malý sklon k tvoření cucků a k plstnatění. Kartáčování jednou týdně je dostačující na to, aby se s rst udržela v dobrém stavu.
VZHLED
TĚLO: Turecké angory jsou štíhlé a elegantní kočky s dobrým osvalením a mohutnou konstitucí. Jsou malé až středně velké a mají poměrně dlouhé tělo. Zadní nohy jsou o něco delší než nohy přední, takže se linie zad směrem dozadu poněkud zvedá. Tlapky jsou malé a kulaté, s malými štětičkami mezi prsty. Plně osrstěný ocas je tlustý na bázi a směrem ke konci se zužuje. Když jej kočka položí na záda, dosahuje jeho poslední článek nejméně mezi lopatky. Tyto kočky mohou plně vyrůst až za dva roky.
HLAVA: Relativně malá hlava má mírně klínovitý tvar. Oči mandlového tvaru jsou zasazeny poněkud šikmo. Velké a zašpičatělé uši stojí vysoko na hlavě a ukazují malé štětičky. Hřbet nosu je průměrně dlouhý a vykazuje lehké prohnutí, ne však stop. Lehce zaoblená brada je umístěna kolmo na nos.
SRST: Polodlouhá srst má hedvábnou a jemnou strukturu a musí pěkně splývat. Nevýrazná podsada je kratší než krycí srst. Límec a kalhotky jsou stejně jako ocas plně osrstěné. V teplých obdobích však kočka vyhlíží téměř krátkosrstě, s výjimkou dlouhé srsti na ocase a ušních štětiček.
ZBARVENÍ: Barva, kterou se turecká angora proslavila je zářivě bílá, často s modrýma očima, ale toto plemeno je chováno i v tzv. přírodních barvách. Nejsou povolené zbarvení lila, čokoládové zbarvení a siamské odznaky.
ZVLÁŠTNOSTI: V Anglii se chová plemeno, které se nazývá "angora". Tyto angory se však nesmí zaměňovat za turecké angory, jedná se totiž o orientální polodlouhosrsté kočky (mandaríny ) neboli javánské kočky. V průběhu času vznikly různé typy tureckých angor. Např. v Německu chovaný typ má hrubší stavbu těla a americký typ je zase mnohem elegantnější a jemnější. Ve většině zemí je upřednostňován typ někde mezi těmito dvěma extrémy.